WITH FULL FORCE XVI PDF Tisk E-mail

Napsal Pigeon

   


WITH FULL FORCE XVI
LETIŠTĚ ROITZSCHJORA, N?MECKO
03.-05.07.2009

Letošní již 16 ročník oblíbeného festivalu se konal jako obvykle na letišti Roitzschjora severně od Lipska. Při odjezdu z domoviny jsme se báli možných záplav. Tyto obavy se na místě ihned rozplynuly a vítala nás teplota přesahující 30 stupňů a nevídané parno po celý víkend...
WITH FULL FORCE XVI
LETIŠTĚ ROITZSCHJORA, NĚMECKO
03.-05.07.2009

Návštěvnost byla slabší než v předchozích letech. Chyběl také oblíbený Metalshop a dokonce zde neměli své zastoupení stánky firem jako Nuclear Blast a Century Media. Pravděpodobně finanční krize dolehla i na metalisty.
Akreditace i ubytování proběhlo naprosto bez problémů a tak hurá do akce.


Pátek
První páteční kapelou na velké scéně byla švédská death metalová smečka Facebreaker. Hráli převážně z loňského alba Dead, Rotte and Hungry. Kapela patří mezi méně známá uskupení, rozhodně se jim neroztřásla kolena z vystoupení na velkém evropském festivalu. Solidní výkon.
Následovala americká metalcoreová řezačka God Forbid. Hrálo se převážně z nového alba Earthblood. Poté následovali Static X. Před dvěma lety na WFF nedorazili a tak měli co napravovat. Kapela měla k dispozici 35 minut, což je na tak hvězdnou kapelu málo. Zahráli tedy největší hity a z nového alba Cult of Static píseň Lunatic. Víc toho smečka obohacená o sexy vystoupení Waynovy manželky – bývalé porno hvězdy opravdu stihnout nemohla. Američtí Devildriver patří v posledních letech ke stálým hostům festivalu. Dez a spol. rozjeli pořádný nářez na jaký jsme zvyklý. Zazněly očekáváné hitovky a nový song Pray For Villains. Žel letos se jim vůbec nepovedl zvuk a tak postupně vystoupení ztrácelo na intenzitě. Místními fandy velice oblíbení Legion Of The Damned jsou se svým průměrným monotonním thrash-deathem dle mého názoru přeceňovanou kapelou. Už se nemůžeme dočkat vystoupení Mastodon. No zažil jsem je už v lepší formě. Hlavně zvuková stránka se jim moc nevyvedla. Hrálo se převážně z nové fošny Crack The Skye a zahrát některé skladby na živo není žádná sranda. Snad je brzy uvidím na nějakém menším klubovém vystoupení kde budou mít více času a lepší zvuk. Tady to bylo průměrné vystoupení naprosto nadprůměrné kapely. To už se ovšem chystají jedny z nejočekávanějších hvězd - Carcass. Naprosto perfektní čitelný zvuk, super nasazení. Jsem naprosto nadšený. Hrály se převážně skladby z alba Heartwork. Zazněly i starší grindové pecky Reek Of Putrefaction, Exhume To Consume, Genital Grinder…. Celé vystoupení bylo naprosto luxusní a já jsem maximálně spokojen. Následující norská kapela Dimmu Borgir předvádí profesionální vystoupení, po zvukové a vizuální stránce nelze nic vytknout. Mě jejich chladný pompézní black metalový cirkus nikdy moc neseděl a jinak tomu není ani dnes. Soulfly vidím asi popatnácté a musím konstatovat, že jsem jako obvykle spokojen. Max Cavalera a spol. jsou na WFF již jako doma, místní je milují a tak se setkávají i s náležitým ohlasem. Loňské vystoupení Cavalera Conspiracy se mi nicméně líbilo přece jenom o trochu víc.
Menší malá scéna odehrávající se ve stanu se jmenuje Hardbowl. Vzhledem k nabitému programu na hlavní scéně jsem žádné vystoupení neviděl celé. Coremetaloví Nasty, hardcoristé No Turning Back ani místní punk-hardcoristi Crushing Caspars nezklamali a hlavně posledně jmenovaná smečka je stále lepší a lepší – srdečně zdravím jejich frontmana, který je již několik let naším sousedem při stanování a je to velice sympatický týpek. Amíci The Red Chord s jejich deatcoreovým zášlehem ani metalcoreoví Maroon rovněž nezklamali. Německou crazy punkovou legendu Die Kassierer si vždy poslechnu rád, je to milé zpestření po všech těch nářezech. Dá se ovšem říct, že to je ryze místní záležitost a některé jejich ztřeštěné písničky vyžadují dobrou znalost němčiny.
Po vystoupení Die Kassierer následuje black-deathová Knuppelnacht. Po celodenním parném počasí se začíná projevovat značná únava. První na řadě jsou znovuzrození Pestilence s materiálem z nové desky Resurrection Macabre a Patrickem Mammelim coby zpěvákem. God Seed tedy ex-Gorgoroth members, norská black metalová sebranka. Temná show a dva kříže s živou mužskou a ženskou postavou. Po vizuální i hudební stránce v pohodě. Mám takový dojem, že fanoušci na „rozdělení“ Gorgoroth vlastně vydělali, protože obě kapely stojí za to. Asphyx tj. Martin van Drunen se svou znovuobnovenou smečkou mj. s kytaristou z Hail Of Bullets se snažili propagovat vynikající nové album Death…The Brutal Way. Asphyx předvedli parádní old school jízdu. Black metaloví belzebubové Helheim se předvedli také v plné zbroji i když víc jsem se těšil na polskou legendu Vader v nové sestavě okolo jediného původního člena a tahouna Piotra. Zazněly všechny zásadní songy z celé tvorby včetně coveru Raining Blood. Došlo také na propagaci v té době nevydaného alba Necropolis. Eisregen – thrash-blackovou německou kapelu poslouchám značně znaven již jen ze stanu v backstage.



Sobota
Venku je ještě šílenější pařák než v pátek a tak se vyrážíme ochladit do blízkého kempu. Z příjemného chladného prostředí místní hospůdky, kde v rámci jazykových možností klábosíme s místními metalisty se příliš nechce a tak jsem rád, že stíhám vystoupení All Shall Perish. Set death-core sebranky se mi moc líbí i když před koncem odcházím na malou scénu na legendární americké hardcoristy Mucky Pup. Toto je absolutní sázka na jistotou a tak poslouchám a vrním blahem. Na velkém podiu se zatím připravuje další americká legenda Suicidal Tendencies. Miko se svou partou tu naposledy vystupoval v roce 2001 a po překonání zdravotní problémů se vrací zpět. A nutno říct, že to byl návrat na scénu jako hrom. Zvuk je jako víno a tak nám valí do hlavy pecky jako War Inside My Head, Possessed By Skate, You Cant Bring Me Down, Suicidal Tendencies a další pecky zahrála kapela v životní formě! Jeden z absolutních vrcholů festivalu!!! Na malé scéně posluchám několik písní výborných německých Stomper 98 – skinhead rock se saxofonem. Sepultura mě bohužel nebrala vůbec, obzvlášť zvuk stál za starou bačkoru a nasadit několik nových písní z A-Lex hned na začátku setu také nebyla zrovna šťastná volba. Oproti strhujícím Suicidalům to byla prostě nezajímavá nuda. Následuje kapela Der W. což není nikdo jiný než Stephan Weidner z kultovních Bohse Onkelz. Vystoupení Stephana a doprovodné kapely složené z o generaci mladších muzikantů mě oproti velkým očekáváním nebere. Škoda, moc jsem se na vystoupení těšíl, protože B.O. josu mojí srdeční záležitostí. Na vině je také to, že jsem do té doby neměl možnost slyšet žádnou nahrávku. Utíkám tedy na Walls Of Jericho, což je luxusní hardcore s malou potetovanou ďáblicí Candance v čele. Tahle kapela jednoznačně patří na velkou scénu, stan je přímo nabitý k prasknutí a tak jsem rád, že vůbec něco vidím a slyším. Stan doslova vařil za živa a domáhal se přídavku na který nedošlo. Na velké scéně se již rozjížděla show Amon Amarth. Profesionálně udělaná show těchto vikingů s pyrotechnickými efekty mě nijak zvlášť nenadchla. Místní publikum jim doslova zobe z ruky a tak byla spokojenost na obou stranách. A nadchází čas na hvězdu sobotního večera – hardcoristy Hatebreed. Přiznám se, že jsem k této kapele dlouho hledal cestu, nějakých sedm, osm koncertů co jsem v posledních deseti letech na různých festivalech viděl mě nechávalo takřka netečným a až na předloňském Persistence Tour jsem jim přišel opravdu na chuť. O to víc se stali mou srdeční záležitostí. Nutno podotknout, že zaslouženě se stala headlinerem sobotního večera. Od začátku do konce vypuká neskutečná vřava s množstvím mosh a circle-pitů. Frontman Jamey Jasta si publikum doslova podmaňuje. Zazněly všechny zásadní pecky včetně songů od Black Flag, Slayer a jejich vzorů Agnostic Front. Při písních Life For This a hlavně Destroy Everything jde vpředu o život a mám dojem, že celý kotel doslova vybuchne.Extáze!
Nastává sobotní noční program Saturday Night Fever. Celý den bylo opět vražedné parno a tak se přiznám, že sotva stojím na nohou. Ovšem první kapelu večera – excelentní dirty rock n rollové Carburetors si ovšem nenechávám ujít. Skvělá volba pořadatelů, stan je opět nabitý a kapela exceluje. Přehráli nejlepší vály z posledních tří desek a já jsem opět v extázi. Cestou ke spánku se ještě stavím ve VIP stanu na části vystoupení kultovního Kurta Mambo – bez jeho show si nedovedu WFF vůbec představit - hrajícího na archaických klávesách předělávky různých metalových pecek. Kromě novinářů je tu vidět i několik rozjuchaných členů několika kapel tak je vidět, že Kurt trefil přímo do černého.
Vzhledem k pracovním povinnostem musíme festival opustit a tak report ze třetího dne přenechávám našemu spolupracovníkovi.

Neděle
Opět vládne parné počasí. První zásadní kapelou posledního dne festivalu – všechny předchozí hrály v podstatě na jedno brdo – death-metal-core jsou Ignite se svým melodickým hardcore punkem. Kapela se propracovala na hlavní stage a nutno podotknout právem. Na vedlejší scéně zatím řádí neméně zajímaví W8Wixxxer což je řekněme melodičtější vedlejší projekt W8Wankers. To již však nastává čas na hvězdnou sebranku Down s panterákem Philem Anselmem v čele. Metalový nářez těchto legend zklamat ani nemohl. Punk n rollová legenda z Orange County Social Distortion se naživo tak snadno nevidí a tak jsme si tento svátek náležitě užil. Kapelu mám solidně naposlouchanou, hrál se prakticky průřez celou tvorbou bez slabšího místo. Jeden z absolutních vrcholů festu. Z kapely Terror na malé scéně se podařilo shlédnout pouze tři skladby. Smrtící circle pit nebral konce, stan byl i přes konkurenční Social Distortion ( škoda, že se kapely takhle překrývaly ) na hlavní scéně nabit skoro k prasknutí. A máme tu hlavní večerní hvězdu nedělního večera Motorhead. Motorhead jsou kapelou na WFF vystupující poměrně často a je to jako vždy sázka na jistotu, která snad nikdy neomrzí!
Díky nezbytnému balení vynecháváme End Of Green a jdu až na My Dying Bride. Tato doomová legenda nikdy nepatřila k mým favoritům nicméně musím uznat, že se jim set opravdu povedl jako za starých časů. Část písní bylo z nové desky For Lies I Sire a zbytek samozřejmě tvořily staré osvědčené kousky.
Poslední tečka za festivalem – další doomová legenda Anathema už jenom navázala na nastolenou atmosféru a nutno dodat, že se jí MDB překonat nepodařilo. Škoda dlouhého čekání při skoro nekonečném zvučení. Čekat se ovšem vyplatilo a kapela nás mimo jiné potěšila skvělými covery od Metallicy a Pink Floyd.
Všechno dobré jednou končí a tak končí i jeden z nejlepších evropských festivalů končí. Nezbývá než poděkovat za jako vždy skvěle šlapající organizaci festivalu, skvělou atmosféru i obsazení festu.